„Máme dvouměsíční štěně a je agresivní,“ objeví se na FB a pod tím se to rozjede jak splašený koně.
Komentáře se valí jeden za druhým. Desítky, možná stovky. Lidi, co „měli kdysi psa“. Lidi, co viděli dvě videa na YouTube a teď rozdávají rady, jako by právě objevili gravitaci a čekali na Nobelovku.
Třepat za kůži. Přitlačit k zemi. Kousnout ho zpátky. Převrátit na záda, ať ví, kdo je šéf. A samozřejmě se tam vždycky objeví ten borec, víš kterej, co se nafoukne za klávesnicí a napíše: „Tak to dělají vlci, ty hloupá. Tak to funguje v přírodě.“
Tak si nalej víno a poslouchej mě.
Vlci to takhle nedělají. Ne svým dvouměsíčním mláďatům a už vůbec ne stylem „teď tě zlomím, abys pochopil“.
A víš, co je na tom nejhorší? Že tohle všechno někdo čte ve chvíli, kdy má doma malou chlupatou kuličku. Srst je hebká, bříško teplé a dech voní po granulích. A místo aby slyšel „je to normální“, slyší „musíš mu ukázat tvrdou ruku“.
Dvouměsíční štěně je mimino
Má měkký bříško, ostrý zoubky jak špendlíky a mozek jak neopsaný sešit. Kouše, protože jinak neumí mluvit. Kouše, protože objevuje svět. Kouše, protože mu rostou zuby a dásně ho svědí tak, že by si je nejradši vyškrábalo o roh stolu nebo o tvoji ruku.
A my na to hrdě řekneme, že je to agrese.
Jenže to není agrese, to je vývoj. To je přirozenost. Trestat dvouměsíční štěně za to, že kouše, je jako dát pohlavek půlročnímu dítěti, protože brečí. Zní to absurdně, a přesně tak absurdní to je.
Když ho v tomhle věku začneš lámat, nelámeš zlozvyk, ale něco mnohem hlubšího. Lámeš sebevědomí. Důvěru. Tu čistou radost z toho, že svět je bezpečný místo nebezpečný.
A pak se divíš.
Říkáš, že je nějaký divný. Že se bojí, vrčí, je agresivní. Jenže on není agresivní. On je vyděšenej. Naučil se, že chyba bolí, že ruce nejsou jistota, ale hrozba, a že člověk je nepředvídatelnej.
Z toho pak vyroste buď pes, co chodí s hlavou dole, oči má pořád někde vzadu na krku a čeká, kdy to zase přijde. Nebo pes, co se bojí tak moc, že začne útočit první, protože útok je někdy jedinej způsob, jak si zachránit kůži.
A ten druhý je vážný problém, ne proto, že by byl zlý, ale protože je zahnaný do kouta.
A teď, jak na to správně
Takže si přineseš domů prcka, sedm nebo osm týdnů starého (a nikdy ne dřív!), ještě zakopává o vlastní nohy a spí tvrdě, jakmile si lehne na teplý koberec a chce si jen hrát.
A ty s ním prostě jsi…
Hraješ si. Směješ se. Odměňuješ ho, když udělá něco dobře, když si místo tvé ruky vezme hračku, když si sedne, i když jsi ho o to vlastně pořádně nežádala. Stavíš mantinely pomalu, jeden kůl vedle druhého, jako když stavíš plot kolem zahrady, aby bylo jasné, kde je hranice.
Bez křiku a bez teatrálních výstupů. Bez toho, abys potřeboval/a dokazovat, že jsi alfa.
Protože jen zvíře, které si věří, je opravdu spolehlivé. Pes, který ví, že svět je čitelný a že člověk je opora, nemá důvod řešit věci zuby.
Pes bez strachu je bezpečný pes.
A jestli teď někdo sedí doma a říká si, že vlastně neví, jak na to, tak na tom není nic ostudného. Horší je předstírat, že všechno víš, a pak to řešit silou.
Zavolej chovateli. Najdi si trenéra, který neřve a nehraje si na generála, ale rozumí vývojovým fázím psa a umí tě vést pomalu a s respektem. Korekce přichází až tehdy, když pes chápe pravidla, ne ve chvíli, kdy ještě ani netuší, co po něm chceš.
Správné chování se neučí přes strach. To není internetový názor ale fakt.
Tak tě prosím, když si přineseš domů osm týdnů staré štěně, netrestej ho za to, že je štěně. Neber mu jeho přirozenost a pak se nediv, že z něj vyroste pes bez jistoty. Zdravě sebevědomý pes začíná tím, že mu v tomhle věku dovolíš být malý.
Převzato (i s fotkou) od Zuzky Horké z jejího FB Cvičení psů se Zůzou
