S Rallye jsme Mistři České republiky. Nemožné se stalo skutečností. Byl to pro mě neskutečný zážitek. Obrovský přísun adrenalinu. Rallye byla fantastická (100 % čistých běhů). Moc děkuji za gratulace a podporu. Byli jste skvělí a i díky vám to byl tak silný a fantastický zážitek. Děkuji všem za obdržené dodatečné gratulace. Děkuji všem trenérům, kteří se na mě kdy podepsali. Za zázrak děkuji i “tam nahoru”…
Tak tohle jsou první slova po vítězném běhu s australskou kelpií Rallye, asi ten nej zážitek, když jste se svým psím kamarádem celý víkend na stejné vlně. V aktuálním čísle 5/2021 vám přinášíme část rozhovoru – zde tedy (jak jsme slíbili v časopisu) najdete text celý, bez zkrácení.
Mistrovství proběhlo v Trutnově 11.-12.9.2021
Video, jak běžel Karel s Rallye na Mistrovství ČR si pusťte zde
Samozřejmě se na takový závod musíte nejdříve kvalifikovat a je za tím spousta práce, odříkání a soustředění na všechny detaily. Strach, jestli to svému kamarádovi nepokazíte, když se špatně otočíte, nebo ho pošlete v rychlosti na jinou překážku. Následuje okamžitý disk, kde pro vás vše najednou končí.
A právě Karel a Rallye udrželi vše na pomyslné uzdě nejen celý víkend, ale hlavně při posledním běhu, když běželi ze třetího místa. Stačila malá chybka, a sen by se rozplynul.
Co asi cítí psík před startem, když se dívá svému páníčkovi do očí? Určitě důvěru a lásku, která byla znát i na parkuru. Neskutečně rychlý a bezchybný běh, kde si oba naprosto důvěřovali, rozuměli a Rallye jako by věděla a říkala pust mě, já to dám! Nekompromisně za sebou zanechali 73 týmů.
Rallye je mladá pětiletá fenečka Australské kepie z domácí chovné stanice . Je neskutečně rychlá a naprosto oddaná svému páníčkovi. S naším Mistrem jsme si popovídali a zjistili jak se vlastně k agility dostal.
Předně moc gratulujeme k takovému úžasnému úspěchu!
Jak dlouho trvá, než se takhle tým člověk a jeho pes vypracuje?
Je to velmi individuální. Já jsem začal dělat – tento pro mě úžasný sport – se svým prvním psem (fenkou Čokí), a tudíž jsem neměl žádné zkušenosti s výcvikem psa jako takovým a agility jsem vlastně do té doby neznal. Začali jsme cvičit agility spíše rekreačně a až později, když jsme zjistili, že nás oba to velmi baví, jsme se tomu začali věnovat intenzivněji. Každý sport se vyvíjí a ani u agilit to není jinak. Objevují se nové výcvikové metody, jsou dostupné různé výcvikové pomůcky, vyvíjí se povelová technika a tratě neboli parkury se staví s větším nárokem na šikovnost psovoda, pes při běhu musí být stále více samostatný a umět sám rozlišovat jednotlivé překážky i povely. Dnešní týmy jsou čím dál přesnější, rychlejší, a pokud chce člověk konkurovat, tak musí držet tempo s vývojem tohoto sportu, což znamená neustále se učit nové metody a umět je správně použit. Agility je těžký sport, přeci jenom člověk spolupracuje s živým tvorem a často mu musí věřit a spolehnout se na to, co se společně naučili. Parkur je pokaždé jiný a psovod musí správně umět vyhodnotit, jakým způsobem ho se svým čtyřnohým parťákem překoná a jaké metody vedení při tom využije. Záleží také na šikovnosti a talentu psovoda a samozřejmě i na šikovnosti a talentu psa. Moje nezkušenost, prvotní „amatérský“ přístup k tomuto sportu a neznalost výcvikových metod zapříčinilo, že jsme se s Čokí naučili některé prvky či překážky špatně. Neuměl jsem parkur správně vyhodnotit a musel jsem vše přizpůsobit našim získaným hendikepům. Složitější jsem to měl i tím, že Čokí byla opravdu velmi rychlá. Minimálně šest let trvalo, než jsme se spolu sladili a některé získané hendikepy aspoň částečně odstranili. I po šesti letech naše úspěšnost nebyla nikterak veliká a schopnost doběhnout parkur byla vázaná se složitostí postaveného parkuru, jelikož některé prvky jsme nebyli schopni zvládnout. Fence Rallye, s níž se nám podařilo získat čerstvě titul Mistr České republiky v kategorii medium, je nyní pět let. Výcvik s Rallye probíhá už od počátku pod zkušeným trenérem a s důrazem na zvládnutí všech prvků, které nás v parkuru mohou potkat. S Rallye jsme tedy už ve dvou letech byli schopni běhat na poměrně slušné úrovni.
Jaké společné úspěchy už za sebou máte?
Agility je pro mě srdeční záležitost. Závodů se účastním poměrně často. Mám radost z každého běhu, který se nám povede a je jedno, zda je to na malých či velkých závodech. Samozřejmě na větších závodech je větší konkurence a je tedy těžší se umístit na předních příčkách, a o to je i ten případný úspěch cennější. Získat titul Mistra České republiky byl můj sen a zároveň i moje nejvyšší meta, které jsem chtěl v agility dosáhnout. Zvítězit na Mistrovství republiky jsem považoval za velmi těžké, ale letos se nám to podařilo. Mám z toho obrovskou radost. Byl to neskutečně emotivní zážitek to především díky lidem, kteří nám fandili. Tento úspěch zastínil všechny dosavadní menší i větší úspěchy, ale přesto jeden zmíním, a to konkrétně třetí místo v součtu seriálu závodu Lord of the Winter, který probíhá každoročně na Slovensku a skládá se z pěti závodních víkendů. K tomuto závodu jsem vždy vzhlížel s velkým respektem, protože se ho účastní mnoho velmi dobrých týmů z různých států Evropy.
Kdy jste vlastně s agility začal?
To bylo přibližně před 13 lety krátce po pořízení prvního psa v mém životě. Když jsem byl malý, tak jsem chtěl mít psa, ale rodiče mi ho samozřejmě nedovolili a možná to tenkrát bylo i dobře. Prvního psa jsem si pořídil v době, když jsem už byl zajištěný a měl svoje vlastní zázemí. Tehdy jsem se přestěhoval za prací ze severních Čech zpět na Vysočinu a bydlel jsem sám v panelovém bytě. Na novém pracovišti jsem se seznámil s novou kolegyní Janou Fuksovou, která měla v té době čtyři pudlíky a agilitám se věnovala intenzivně a velmi úspěšně. Tak se stalo, že jsem se rozhodl si pořídit konečně svého prvního psa. Vůbec jsem neplánoval, že se budu věnovat intenzivně nějakému psímu sportu, prostě jsem chtěl psa spíše jako společníka. Nechtěl jsem žádné velké plemeno a nic „chlupatého“. V té době bylo zde v České republice poměrně krátce nové plemeno – australská kelpie. Nikdy jsem žádnou kelpii naživo neviděl, a tak jsem vyrazil se na ně podívat. Byl jsem i u chovatele, který měl zrovna štěňata, kde jsem neodolal a rovnou si u něho štěně zamluvil. Konečně jsem měl tedy svojí Big Chocolate, které jsem dal přezdívku Čokí. Spolu jsme vyzkoušeli agility a zjistili jsme, že nás to oba moc baví. Dá se říci, že jsme tomu propadli, bylo to pro nás jak droga, neuvěřitelný přísun adrenalinu, na kterém jsme se stali oba doslova závislí. Na parkuru byla pro svoji chuť běžet nepřehlédnutelná a získala si mnoho obdivovatelů. Čokí mi od základu změnila můj nudný a pohodlný život v paneláku. Hodně moc jsem jí vděčný, ale to je na dlouhé povídání. Nyní si užívá zaslouženého agilitního důchodu, spí se mnou v posteli, užívá si velkou zahradu a dostává mnoho dobrot. Jen pro doplnění – moje fenka Rallye je její dcera.
Jak často a dlouho trénujete?
Záleží na mém volném času a chuti trénovat. Momentálně trénujeme celkem pravidelně jeden den v týdnu v nově postavené hale v Čerčanech u Prahy za dohledu trenérky Lucie Krejčí. Trénink trvá hodinu až hodinu a půl a během této doby se střídáme tři až čtyři týmy. Za dobu, po kterou se agility zabývám, jsem trénoval – ať už pravidelně či nárazově – pod dohledem mnoha českých i zahraničních trenérů a každý z nich mi něco dal. Máme obrovskou výhodu i v tom, že vlastníme velký pozemek, na němž máme vybudovaný vlastní agility cvičák. Tento vlastní cvičák využíváme převážně k procvičování jednotlivých překážek. Na tento typ tréninku stačí zpravidla 10 minut. Máme období, kdy vlastní cvičák využijeme dvakrát až třikrát týdně, a naopak máme období, kdy i měsíc netrénujeme.
Kdy je dobré s pejskem tento sport začít, v jakém věku?
Každému začátečníkovi, který chce se svým psem dělat agility a chce začít výcvik už od štěněte, doporučuji, aby se obrátil na nějakého zkušeného trenéra. Cvičit agility může každý pes, který už zvládá aspoň základní pokyny a dokáže reagovat na majitele. U štěněte je důležité zohlednit aktuální kondici a fyzické predispozice. Výcvik štěněte nesmí být příliš dlouhý a intenzivní. Štěně se nesmí přetěžovat a výhradně využíváme jen pozitivní motivaci. Už se čtyřměsíčním štěnětem lze s ohledem na výše uvedené začít s přípravou na tento sport v podobě různých her a učení různých triků, například točení kolem kuželu, stoupání na různé předměty a podobně. S touto důležitou fází mi velmi pomáhá moje přítelkyně, která je zkušená a dokáže štěně velice dobře připravit na budoucí život agilitního sportovce.
Text: Edita Sedláčková, foto: Vladimír Macura
Video z Mistrovství ČR si pusťte zde
Video z tréniku (26. září) si pusťte zde
